„Neříkám, že je to tvoje vina, ale kdybys nevařila tak dobře, neměl bych 10 kilo navíc,“ řekl s úsměvem. Myslela jsem, že si dělá srandu, ale když začal komentovat, co dávám na talíř, pochopila jsem, že to myslí vážně.
Když jsem poprvé slyšela, že přítel přibral kvůli mně, smála jsem se. Přišlo mi to jako neškodný vtip.
„Neříkám, že je to tvoje vina, ale kdybys nevařila tak dobře, neměl bych 10 kilo navíc,“ pronesl s úsměvem.
Jenže časem to začal opakovat čím dál častěji. A pak si dovolil víc.
„Možná bych měl jíst méně, ale když ty mi pořád něco dáváš na talíř…“
Ze začátku jsem si myslela, že je to jen nevinné rýpnutí.
Ale když si dovolil kritizovat, co dělám k jídlu, došlo mi, že to myslí vážně.
Začal komentovat, co kupuju v obchodě.
Poznamenával, že jím víc zeleniny, a proto jsem štíhlá.
Říkal, že kdybych mu dávala menší porce, hubnul by.
Najednou jsem se cítila provinile.
Kdy se z komplimentu stane manipulace?
Přítel začal dávat vinu mně. Ale když jsem mu řekla, že přece může jíst jinak, odpověď byla vždycky stejná:
„Jenže ty tak dobře vaříš.“
Kdykoliv se bavíme o jeho váze, najednou jsem to já, kdo je zodpovědný.
Jako bych já rozhodovala o tom, co si dá k obědu.
„Tak přestaň vařit, ať zase zhubnu.“
V jednu chvíli to dokonce došlo tak daleko, že řekl:
„Možná by bylo lepší, kdybys mi tolik nevařila.“
Tohle už nebyl vtip.
Můj vztah k jídlu se začal měnit. Začala jsem přemýšlet, jestli jsem to opravdu já, kdo za to může.
Ale pak mi došlo jedno.
Jeho váha není moje zodpovědnost
Každý máme zodpovědnost za své tělo. Za to, co jíme, kdy jíme a jak se o sebe staráme.
Nejsem jeho osobní dietolog. Nejsem jeho výživový poradce.
A hlavně – nejsem viník.
Co dál?
Nechám se zmanipulovat a budu se cítit provinile za něco, co není moje vina?
Nebo mu řeknu jasně, že za své tělo a váhu si odpovídá sám?
Jedno je jisté. Nechci ve vztahu cítit vinu za něco, co není moje odpovědnost.
Jak byste reagovali vy? Stalo se vám něco podobného?