Chce vědět, kdo mi píše, ale svůj mobil má pod zámkem. Tvrdí, že to není o důvěře, ale o soukromí. A co moje soukromí? Kdy je kontrola normální a kdy už je to toxický vztah?
Vzpomínám si, kdy se mě poprvé zeptal: „Jaké máš heslo na mobil?“
V tu chvíli mi to nepřišlo zvláštní. Byli jsme spolu už nějakou dobu a neviděla jsem důvod, proč bych mu ho neměla říct. Přeci nemám co skrývat.
Jenže teď, když se na to dívám zpětně, si říkám: Jak to, že já jeho heslo neznám?
„Proč bych ti měl dávat heslo?“
Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to kamarádka a chtěla se poradit ohledně vztahu. Jenže místo klidného hovoru se strhla hádka.
„Kdo ti píše?“ zeptal se přítel.
„Moje kamarádka.“
„Ukaž mi to.“
Podal mi ruku, já mu telefon bez váhání podala. Projel zprávy, vrátil mi mobil a řekl jen: „V pohodě.“
Neřešila jsem to. Jenže postupem času jsem si začala všímat, že on svůj mobil hlídá jako státní tajemství. Nikdy ho nenechá jen tak na stole, vždycky je zamčený a otočený displejem dolů.
Jednou jsem se zeptala: „A jaké máš heslo ty?“
Podíval se na mě a řekl: „Proč bys ho měla vědět?“
Kde končí soukromí a začíná kontrola?
Prý to není o důvěře, ale o jeho právu na soukromí.
Takže on má právo vědět, kdo mi píše, ale já nemám právo vědět to samé o něm?
Když si vezmu jeho telefon, hned je podezřívavý.
„Co hledáš?“
„Proč mi lezeš do mobilu?“
„Mám právo na svoje věci.“
Ale když se já ozvu, že nechci, aby mi kontroloval zprávy?
„Proč se vztekáš? Co skrýváš?“
Začínám se ptát: Je tohle ještě normální, nebo už toxické?
Důvěra není jednosměrná ulice
Dlouho jsem si říkala, že to přece neznamená nic špatného. Možná jen potřebuje větší soukromí. Možná jsem přecitlivělá.
Ale pak jsem si uvědomila jednu věc: Důvěra ve vztahu není jednostranná.
Pokud chce vědět, kdo mi píše, měl by být ochotný mi dát stejné právo.
Pokud věří, že si nic neskrýváme, proč má strach odemknout svůj mobil přede mnou?
A hlavně – proč se mám já cítit jako ta podezřelá, když je to on, kdo nastavuje nerovné podmínky?
Je to problém, nebo ne?
Možná si řeknete, že je to maličkost. Ale přesně takhle začínají toxické vztahy.
Nejde jen o heslo k telefonu. Jde o princip.
Kdyby to bylo opravdu o soukromí, neměl by mít ani on přístup ke mně.
Kdyby to bylo opravdu o důvěře, nemusel by se bát ukázat mi svůj mobil.
Takže se ptám: Má cenu být s někým, kdo mi dává najevo, že důvěru máme, ale jen pokud platí jeho pravidla?