Mám práci, šetřím, dělám, co můžu. A přesto mi realitní makléř řekne, že bez dvojnásobného platu si můžu o vlastním bydlení nechat jen zdát. Jak se z domova stal luxus, který si normální lidé nemůžou dovolit?
Celý život jsem poslouchala rady, jak se dobře postavit do života.
„Najdi si stabilní práci.“ Hotovo.
„Šetři, ať si můžeš pořídit něco svého.“ Dělám.
„Investuj do budoucnosti.“ Snažím se.
A pak přijdu do realitky s vidinou, že konečně budu bydlet ve vlastním, a realitní makléř se mi vysměje do očí.
„Se svým platem? To vám bohužel banka půjčku nedá.“
Mám pocit, že celý tenhle systém je jeden velký vtip.
Pracovat už nestačí
Mám práci. Dobrou práci. Makám denně od rána do večera. Ale ceny bytů rostou tak rychle, že můj plat už dávno nestačí ani na základní hypotéku.
Když jsem se ptala, co bych měla dělat, dostala jsem skvělou radu:
„Najděte si partnera, ať na to nejste sama.“
Ne, děkuji. Hledám byt, ne chlapa, co mi pomůže zaplatit střechu nad hlavou.
Podnájem? Další past
„Tak si zatím pronajměte byt, šetřete dál.“
Zní to jako logické řešení, ale je to jen další past.
Nájemné sežere většinu výplaty.
Když platím nájem, nemůžu si šetřit na vlastní bydlení.
Kdykoliv mě může majitel vystěhovat.
Jak dlouho mám žít v cizím, platit cizí hypotéku a doufat, že se situace někdy zlepší?
Domov jako luxusní zboží
Mám pocit, že vlastní bydlení už není základní potřeba, ale luxus pro vyvolené.
Lidé s běžnými platy mají dvě možnosti:
Dostat bydlení darem od rodičů.
Vzdát se života a splácet až do důchodu.
A pokud nemáte štěstí ani bohaté rodiče?
Pak budete bydlet v podnájmu, zatímco ceny nemovitostí porostou dál.
Co s tím?
Mám šetřit dalších deset let, než si pořídím garsonku na předměstí?
Nebo se smířit s tím, že vlastní bydlení už není pro normální lidi?
Mám jen jednu otázku: Kdy se z bydlení stala výsada místo základního práva?