„Promiňte, kdo jste?“ Ta slova mi vzala dech. Stál přede mnou můj manžel, muž, se kterým jsem sdílela celý život, a přesto mě v tu chvíli nepoznával. Poprvé jsem si naplno uvědomila, že ho pomalu ztrácím – i když byl pořád tady.
Nenápadný začátek
Všechno začalo nenápadně. Zapomenuté klíče, nevyzvednuté léky, otázky, které už několikrát položil. Zpočátku jsem tomu nepřikládala velký význam. „To se přece stává,“ říkala jsem si. Jenže pak přišel den, kdy si nepamatoval jména našich dcer. A tehdy mi došlo, že nejde jen o zapomnětlivost, ale o něco mnohem horšího.
Lékaři potvrdili mé největší obavy – Alzheimerova choroba. Slyšela jsem jejich slova, ale nedokázala je přijmout. Jak mám žít s vědomím, že člověk, kterého miluji, mi bude každý den trochu víc unikat?
Život v nejistotě
S postupem času se Karlova nemoc zhoršovala. Muž, který byl kdysi plný energie, se začal stahovat do sebe. Ztrácel jistotu, orientaci, někdy i smysl vlastních slov. Někdy se probudil uprostřed noci a prosil mě, abych ho vzala domů – přestože jsme doma byli.
Nejtěžší byly chvíle, kdy se na mě díval pohledem plným zmatení. Jako bych byla cizí. Každý takový moment bolel víc než předchozí. Snažila jsem se být silná, ale někdy mě přemohla bezmoc. Jak se loučit s někým, kdo ještě žije? Jak truchlit za člověka, který sedí přímo vedle vás?
Síla lásky
Ale pak přišel večer, který mi změnil pohled na vše. Seděli jsme spolu u okna a sledovali ptáky na krmítku – stejně jako tolikrát předtím. Tentokrát mě sice nepoznal, ale podíval se na mě s důvěrou a stiskl mi ruku. V tu chvíli jsem pochopila, že i když vzpomínky mizí, něco důležitého zůstává.
Přestala jsem se snažit bojovat s tím, co nemohu změnit. Místo toho jsem se rozhodla vážit si každé chvíle, kterou ještě máme. Uvědomila jsem si, že i když ztrácíme minulost, máme přítomnost. A v ní je stále naše láska.
Dnes už vím, že když zapomíná jeden, druhý musí pamatovat za oba. A já budu pamatovat nejen to, co bylo, ale i to, co stále máme. Protože pravá láska překoná i to, když vzpomínky zmizí.
freepik