Devět prohlídek, devět odmítnutí. Stačí říct ‚mám psa‘ a je konec. Nabízím vyšší kauci, potvrzení, že zvíře nic neničí… a stejně si vždycky vyberou někoho jiného. Mám lhát, že psa nemám? Jinak bydlení neseženu
Hledám nový pronájem. Zdálo se to jako běžná věc – vybrat byt, projít prohlídkou, podepsat smlouvu. Jenže nepočítala jsem s tím, že můj pes bude ten největší problém.
„Máte domácího mazlíčka?“ Tahle otázka se objevuje hned po první výměně zpráv s makléřem. A když odpovím ano, okamžitě cítím ochlazení zájmu.
Devět prohlídek. Devět odmítnutí.
Už jsem v bodě, kdy se bojím na tohle téma vůbec přijít. Makléři většinou mlží: „Majitel se rozhodl pro jiného zájemce.“ Ale jeden mi to řekl na rovinu: „Pokud byste psa neměla, pravděpodobně byste byt dostala.“
Pes jako problém? Nabízím kauci, ale nic nepomáhá
Nechápu to. Nabízím vyšší kauci, potvrzení od předchozího majitele, že můj pes byt nikdy neponičil. Nic z toho nehraje roli.
„Je mi líto, ale majitel si nepřeje zvířata.“
Co na tom, že pes tráví většinu dne venku. Co na tom, že je zvyklý na byt a neštěká. Stačí jedno slovo – pes – a šance na bydlení je pryč.
A to radši ani nezmiňuju, že mám ještě dvě kočky. Ty jsem už automaticky dala k rodičům, protože jinak bych neměla šanci najít vůbec nic. Proč je v Česku vlastnictví mazlíčka tak velký problém?
Mám lhát, že psa nemám?
Začínám o tom přemýšlet. Mám při prohlídkách mlčet? Podepsat smlouvu a pak prostě přivést psa domů?
Jenže co když to majitel zjistí? Můžu být vyhozena? Hrozí mi právní problémy?
Podle zákona majitel nemá právo zakázat mi mít zvíře. Ale realita je jiná. Když vám byt nepronajmou, žádný zákon vám nepomůže.
Zbývá mi jen doufat?
Moje současná nájemní smlouva končí. Nemůžu čekat donekonečna. A bez zázraku se bojím, že skončím v bytě, kde mě pes nesmí doprovázet.
Co mám dělat? Je správné lhát, když je systém nastaven proti pejskařům? Možná se najde majitel, který chápe, že pes není automaticky problém. Ale zatím mi to připadá jako boj, který nemůžu vyhrát.