Říkala jsem, že klíče od bytu jsou jen pro nás. Ale moje tchyně si přesto dovolila přijít, když jsme nebyli doma. Prý „jen zkontrolovala, jestli je vše v pořádku“. Co bude dál? Bude si sem vodit návštěvy, když nejsme doma?
Když jsme se s manželem stěhovali do vlastního, měla jsem radost. Byl to náš prostor, naše soukromí, náš domov. Jenže jak se ukázalo, ne pro všechny platila stejná pravidla.
Včera jsem přišla domů a něco bylo jinak. Přišla jsem k botníku a všimla si, že boty nejsou na svém místě. Pak jsem vešla do kuchyně a viděla, že hrnky v poličce jsou přeházené.
V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Tchyně byla u nás.
Bez pozvání, bez varování, jen tak
Když jsem se jí na to zeptala, klidně mi řekla:
„Byla jsem se jen podívat, jestli je všechno v pořádku.“
Bez varování, bez povolení, prostě si odemkla a vešla.
Když jsem se ptala, co přesně kontrolovala, mluvila o tom, jak máme málo jídla v lednici a že bychom měli častěji větrat.
Tohle není normální.
Kdy se hranice stanou jen prázdným pojmem?
Nejde jen o tuhle jednu návštěvu. Je to princip.
Byt, ve kterém žijeme, je náš domov, ne její.
Dala jsem jasně najevo, že klíče má jen pro případ nouze. A přesto si dovolila přijít jen proto, že měla pocit, že to může.
Jak to bude pokračovat?
Začne si sem vodit kamarádky na kávu, když nebudeme doma? Začne přerovnávat naše věci, protože si myslí, že to děláme špatně?
A hlavně – co si o tom myslí můj manžel?
„Je to přece moje máma, myslela to dobře.“
Když jsem to řešila s manželem, neviděl problém.
„Je to moje máma, chtěla nám jen pomoct.“
Ale kdyby to udělala moje matka, jak by reagoval?
Kde je hranice mezi rodinou a porušováním soukromí?
Rodina je důležitá, ale nemůže si dovolit všechno.
Mám právo na svůj prostor, stejně jako ona má právo na ten svůj.
Jenže jak to tchyni vysvětlit?
A co dělat, když ji můj muž pořád omlouvá?
Jsem přehnaně háklivá, nebo je normální chtít, aby se respektovalo soukromí našeho bytu?