Bez tebe by se to tady zhroutilo!“ říká mi šéf s úsměvem. Ale když si řeknu o vyšší plat? „Teď na to nejsou podmínky.“ Jak dlouho mám poslouchat sladké řeči o tom, jak jsem cenná, když se to na výplatní pásce neprojevuje?
„Jsi klíčová součást týmu.“
„Jsi tady nenahraditelná!“
„Nevím, co bychom si bez tebe počali.“
Tuhle písničku slýchám každý měsíc, když se mi na stole kupí další úkoly. Nováček nezvládá? Pomoz mu. Nestíháme? Zůstaneš dýl. Kolega dal výpověď? Rozdělíme jeho práci mezi zbytek týmu.
Ale když jsem si řekla o přidání, odpověď byla stejně rychlá jako odmítavá:
„Teď na to nejsou podmínky.“
Oceňujeme tě, ale jen slovně
Vedení mě chválí. Kolegové mě respektují. Ale na výplatní pásce to nevidím.
Přitom od rána do večera tahám firmu na zádech:
Plním cíle nad rámec plánu.
Učím nováčky, protože školení „teď není priorita“.
Zaskakuju za kolegy, protože „není rozpočet na nové zaměstnance“.
Ale odměnou jsou jen další úkoly a usměvavé řečičky o tom, jak jsem nepostradatelná.
„Peníze nejsou. Ale auto pro šéfa ano.“
Nejlepší část? O týden později si šéf přivezl nové auto a zmínil, že letí na dovolenou na Maledivy.
A já? Pořád stejný plat, vyšší nájem, dražší potraviny, stres a žádná motivace.
Tak peníze jsou, nebo ne?
Jak dlouho mám poslouchat výmluvy?
Kolik zaměstnanců se nechává uklidňovat prázdnými sliby?
Kolik lidí věří, že „příště už to vyjde“?
Kolik z nás zůstává loajálních tam, kde nás neocení?
A co dál?
Zůstat a čekat? Měsíce, možná roky, než se šéf uráčí „najít rozpočet“?
Hledat jinou práci? A nechat za sebou roky dřiny?
Postavit se tomu? Ale jak, když víme, že nás mohou snadno nahradit?
Jisté je jedno: Když nás neplatí podle hodnoty, kterou firmě přinášíme, musíme se naučit říct DOST.