Kdy se z babičky stane chůva?
Miluju svá vnoučata, o tom žádná. Ale jedno nechápu – kdy přesně jsem se upsala k tomu, že budu fungovat jako bezplatná hlídací služba? Každý den slyším to samé: „Mami, prosím tě, vezmeš dnes děti? Jen na chvilku…“
Jenže ta „chvilka“ se vždycky natáhne. Přijedou ráno a odjedou večer. Občas se syn nebo snacha ani neobtěžují ptát, jestli mám čas – prostě mi oznámí, že děti přivedou. A já, místo abych si užívala zasloužený klid, zase ruším plány.
A když si dovolím říct „ne“? Přijde to typické: „Ale mami, vždyť ty máš času dost…“
No jistě. Protože když člověk dosáhne důchodového věku, automaticky ztrácí právo na svůj život, že?
Když je hlídání samozřejmostí, ne laskavostí
Být babičkou je krásné, ale není to zaměstnání. Ráda si s vnoučaty hraju, čtu jim pohádky, peču jim dobroty. Ale jakmile se z toho stane rutina, kdy mě vlastní syn využívá jako levnější verzi školky, začínám si říkat – kde se stala chyba?
Kdysi se aspoň babičky o hlídání žádaly. Dnes? Prostě se oznámí: „Přijdou k tobě na pár hodin.“ Žádné „Mami, vyhovuje ti to?“ Žádné „Děkujeme.“
A když náhodou odmítnu? Jsem ta špatná. Ta necitelná. Ta, co „nechce trávit čas se svými vnoučaty.“
Ale co můj čas? Co moje zájmy, moje potřeby? Můj život?
Rozhodla jsem se: pohlídám, když CHCI, ne když MUSÍM
Dlouho jsem se snažila vyhovět. Jenže čím víc jsem říkala ano, tím víc si moje rodina zvykla, že budu vždycky k dispozici. Až jsem si jednoho dne řekla dost.
Řekla jsem to nahlas: „Ráda pohlídám, ale jen když se mi to hodí. Už jsem si svoje odpracovala a vychovala.“
Bylo to jako facka. Syn i snacha se tvářili dotčeně. Ale víte co? Po pár dnech pochopili, že se svět nezboří, když si děti občas pohlídají sami.
Nejsem chůva na zavolání. Jsem babička, ne služba. A pokud to někomu nevyhovuje, problém není na mé straně.