Syn má ve školce potíže, ale místo hledání řešení mi učitelky řekly, že „možná je rozmazlený“ nebo „nemá doma pevné hranice“. Kde se vzalo to, že když se dítě trápí, chyba je vždycky jen na straně rodičů?
Když můj syn nastoupil do školky, věřila jsem, že to bude pro něj dobrý start. Učení nových věcí, socializace, kamarádi. Jenže od prvního dne bylo něco špatně.
Plakal, nechtěl tam chodit, ráno se kroutil, že mu bolí bříško. Nejdřív jsem si myslela, že si jen zvyká. Jenže týdny plynuly a nic se nezlepšovalo.
Pak začal mluvit.
„Paní učitelka se na mě zlobí, když se nestihnu obout.“
„Řekla mi, že pořád něco brečím.“
„Když nechci spát, řekne, že ruším ostatní a mám stát v koutě.“
Učitelky mají vždy pravdu?
Jako každá máma jsem si chtěla promluvit s učitelkami. Zjistit, co se děje. Najít řešení.
Jenže místo pochopení přišla ledová sprcha.
„Možná je trochu rozmazlený. Děti někdy zkouší, co si můžou dovolit.“
„Třeba u vás doma nejsou pevné hranice. Děti potřebují řád.“
„Musíte ho víc vést k samostatnosti. My tu máme dvacet dalších dětí.“
Takže chyba je na mé straně? Moje dítě pláče, protože jsem ho špatně vychovala?
Kde je problém?
Nečekala jsem, že školka bude jen med a pohádky. Ale nečekala jsem, že když dítě trpí, první reakce učitelek bude házet vinu na rodiče.
Proč se nezeptaly:
„Má nějaké specifické potřeby, o kterých bychom měly vědět?“
„Je něco, co mu pomáhá zvládat nové situace?“
„Jak vám můžeme pomoci, aby se tu cítil lépe?“
Místo toho jsem slyšela jen „asi jste ho moc rozmazlila“.
Děti nejsou stroje na povely
Učitelky se ohání disciplínou, ale zapomínají, že každé dítě je jiné. Některé jsou citlivější, některé potřebují víc času na adaptaci.
A hlavně – děti mají emoce. Mají právo být smutné, mít strach, potřebovat podporu.
Nejsou to malé stroje, které se jen přepnou do režimu „poslouchám na slovo“.
Kdo nastavuje hranice?
Ano, rodiče nastavují dětem hranice. Ale i školky by měly mít hranice. A jedna z těch hranic by měla být úcta k dětem.
Neponižovat je před ostatními.
Nesnižovat jejich pocity na „rozmazlenost“.
Nezesměšňovat je za jejich strachy.
Místo toho se některé učitelky chovají jako nedotknutelné autority, které vždy vědí nejlépe. A když se něco děje? „Chyba je na straně rodičů.“
Co dál?
Syn se už teď bojí školky. Každé ráno je boj. A já se ptám:
Nechám to být? Nebo se budu bránit a požadovat respekt k mému dítěti?
Protože jedno vím jistě – pokud se něco nezmění, nebudu mlčet.